Komu pomůžeme?

A stalo se.

17. leden roku 2020 byl mým osudným dnem. Spousta lidí se snaží dostat z 0 na 100 a já se dostala ze 100 k 0.

Jeli jsme s bývalým přítelem z bodu A do bodu B a vinou pana řidiče, který nám nedal přednost došlo k závažné nehodě.

Rychlá záchranná služba mě převážela na urgentní příjem do Zlína a aby toho nebylo málo, další nepozorný řidič nedal

pozor jí a došlo k další kolizi.

Jak se to říká? Dva v jednom?

Jen z vyprávění znám, jak moc to bylo se mnou vážné a zlé. Já si spinkala v umělém spánku a nedařilo se mně probudit celých dlouhých 6 týdnů.

Mezitím  dávali odborníci v rámci možností do pořádku to všechno, co se „pokazilo“. A že toho bylo!

Prasklá lebeční kost, pohmoždění mozku s krvácením, poraněná plíce, poraněná játra, zlomenina klíční kosti, tříštivá zlomenina kosti stehenní, mnohočetné žilní trombózy. Levá strana těla byla ochrnutá.

Díky skvělé péči celého personálu se polehoučku stav upravoval, ještě mezitím udeřila posttraumatická epilepsie,

která naštěstí po dvou záchvatech odezněla.

Při vědomí už jsem byla, začala jsem poznávat své nejbližší, ale byla jsem to opravdu já? Mluvila jsem z cesty, řeč téměř nesrozumitelná, paměť nulová a od nuly jsem začala odrážet. Ale přišel COVID a mí drazí za mnou nesměli.

Přeložili mě na jiné oddělení, ztratila jsem taky „své“ sestřičky a lékaře .

Přestala jsem přijímat potravu a šla opět směrem k nule.

Naštěstí si maminka vyplakala výjimku a denně za mnou mohla dojíždět a krmit mě domácí stravou. Zabralo to.

Na co konkrétně budou peníze z této sbírky použity?

Brzy poté jsem jela do rehabilitačního ústavu v Kladrubech a zase jsem se posouvala směrem nahoru- do vzpřímené polohy.

Absolvovala jsem už několik pobytů v ústavech, individuálních návštěv fyzioterapeutů, opustila vozík.

Taky s myšlením a řečí jsem zabojovala a zdá se, že docela dost- jen ještě zvolna ladíme .

Chodím s pomocí chodítka, hůlek a to vždy s oporou druhé osoby.

A to je moje velká  bolest – chybí mi stabilita, levá polovina těla ještě „zlobí“.

Mým snem je vyjít na ulici sama, bez opory a s jistotou, vrátit se zpět do života se vším všudy.

Dokážu to? Dokážeme to?

Snažím se splnit si svůj sen ze všech svých sil, ale jen ty moje mi nestačí i když mně moji blízcí jsou velikou oporou a pomocí.

Ona totiž pojišťovnou hrazená rehabilitační péče může být čerpána jen 2× ročně a rovněž tak i pobyty v rehabilitačních
zařízeních.
Na různá doporučení jsem navštívila i několik soukromých fyzioterapeutů a pociťovala větší i menší účinky postupů, které ne vždy odpovídaly vynaloženým finančním prostředkům.
Pak jsme s přítelem objevili rehabilitační centrum POKROK v Ostravě, kde jsem pocítila ,že se zase posouvám se svou kondicí dál.
Bydlím ale poměrně daleko, až v okrese Uherské Hradiště , přesuny na místo a počet procedur, které by byly pro návrat k samostatnosti efektivní jsou pro mně nedosažitelné z finančních důvodů.
Nemám sice zcela reálnou představu, jak velký krok mám ke zdraví, ale vím, že sama jej neujdu.
Pokud budu mít štěstí a moje prosba o pomoc bude vyslyšena, rozhodně si prostředky, které nebudou mnou vyčerpány, neponechám pro sebe, ale dám k dispozici pro další, kteří je budou potřebovat a budou za ně jistě vděční stejně jako já.
Děkuji Vám za trpělivost při čtení a za naději! Vaše Zuzana.