Můj příběh

Ahoj, mé jméno je Anna, ale spousta lidí mi říká Štěně (kvůli mé velké lásce ke psům). Chtěla bych vám napsat pár slov jen tak o sobě. O tom, kdo jsem a proč bych moc potřebovala nový nový invalidní vozík. 

Na vozíku jsem prakticky celý život, z důvodu vrození vývojové vady – rozštěp páteře. Do nějakých 16ti let jsem zvládala i chůzi o berlích. Pak přišel na řadu už jen vozík. 

Bývala jsem, ale snad ne definitivně minulý čas, sportovkyně. Věnovala jsem nějaký čas plavání a následně atletice, kde jsem byla na docela dobré sportovní úrovni. Bohužel mě ze hry vyřadila nemoc, která byla dlouho skrytá a čekala na „ten správný moment, kdy se ozvat“ – nu, ozvala se právě před účastí na Para LOH v Londýně, byla to „jen“ proleženina a mě to dost mrzelo. 

Po nějakém čase jsem se mohla i vrátit ke své milované atletice, bohužel jen na chvíli. Opět se ozvala nemoc a tentokrát to nemělo být snadné. Začalo to abscesem v třísle, který mě dostal na týden do nemocnice. Zdálo se, že bude vše v pořádku. Po týdnu jsem měla být propuštěná domů. Byla jsem. Bohužel jsem po nedlouhé době zjistila, že se u mě objevily komplikace, které mě zase dostaly do nemocnice. Lékaři si se mnou dlouho nevěděli rady. Pobyla jsem v nemocnici poměrně dlouhou část roku a bez nějakého většího výsledku, až jednou jsem se konečně dozvěděla, co by mi tak mohlo být. Osteomylitida, neboli zánět v kosti. V mém případě v kyčli. Následovala operace, kde mi byla vyňata část poškozené kosti, nebo spíše kloubu. Znova mě čekala dlouhá hospitalizace a dlouhá rekonvalescence. Do dnešní doby nejsem úplně fit a to je záležitost stará dobrých 5–6 let . Ovšem už můžu nějakým způsobem i společensky žít a pomalu se vracet k věcem, které mě dělaly šťastnou.

Ale je tu jedna věc, která se, když už jsem myslela, že se vše vrací do starých kolejí, objevila a je nutné ji řešit. Můj nynější vozík už je „veterán“ a je víc opravován, než pro užitek. Chtěla bych si pořídit nový vozík, protože je defacto mýma nohama, bez něj bych se nemohla vrátit k žádným, mně milým věcem. Tentokrát chci ale zvolit cestu bez pojišťovny.

Důvod je prostý. Pojišťovna si vozík nárokuje, i když ho nezaplatí celý, ale jen část, takže si každý klient musí stejně hledat „sponzory“. Dále je tu dlouhá cesta přes revizní lékaře, kteří ne vždy jsou empatičtí, a dost často se stává, že zamítnou něco, co by klient rád měl na vozíku (nemyslím tím módní doplňky, ale třeba jen „lepší“ stupačku). 

Na co konkrétně budou peníze ze sbírky použity?

Jak již bylo zmíněno v příběhu, peníze ze sbírky bych ráda použila na pořízení nového invalidního vozíku. Konkrétně na vozík Quickie nitrum v celkové hodnotě 130 510 korun. 

Děkuju. Za pochopení i za případné příspěvky.  :-)