Více o Nicole
Lézt začala Nicola až ve čtyřech letech, svým vrstevníkům ale přesto nestačila. Jako malá sledovala své kamarády, jak běhají na hřišti, zatímco ona seděla v kočárku. Nejen, že měla problém s fyzickými aktivitami, ale také pro ni bylo těžké najít si kamarády. Jak už to tak bývá, malé děti nemají rozum z toho, co dělají – když byly venku a běhaly, prostě na ni často zapomínaly. Dětství tak bylo těžké nejen pro ni, ale také pro její rodiče, kteří jí byli velkou oporou.
V pěti letech nastoupila do speciální mateřské školy pro děti s postižením a pravidelně tam rehabilitovala. Za pouhý rok tvrdé práce se dokázala poprvé postavit na vlastní nohy s pomocí dvou francouzských holí. Tak si splnila svůj první největší sen – do první třídy nastoupit po svých. Přestože to byl nepopsatelný pocit částečného vítězství, dobře věděla, že má před sebou ještě dlouhou cestu.
Od té doby chodí s berlemi a neustále se snaží zlepšovat. Aby se vůbec mohla postavit na vlastní nohy, musela kromě cvičení absolvovat také velké množství nepříjemných operací. Na té první byla ve třech letech, hned po narozeninách. Od té doby se to stalo každoroční nepříjemnou tradicí. Podstoupila operativní natažení achilovky, operaci kyčle, rovnání palce na nohou, operaci nártu, paty, a to hned několikrát po sobě. Množství operací ji ale ještě čeká. Jako doživotní vzpomínka jí zůstalo několik jizev a také aichmofobie – strach z ostrých předmětů.
