Barunce na rehabilitace a auto

Představení sbírky

Příběh Barunky začal v roce 2018. Byla jsem těhotná a s manželem se těšila na jednovaječná dvojčata Emu a Báru. Pro svůj klid jsem začala docházet na kontroly na jedno z nejlepších pracovišť v ČR. Mé obavy z možných rizik lékaři zmírňovali slovy: „Nebojte, my si Vás tu pohlídáme.“ Věřila jsem, že jsem v nejlepších rukách a lékařům plně důvěřovala.

Ve 22. týdnu těhotenství zastupující lékařka bohužel podcenila mé každodenní poměrně silné bolesti břicha, které mi navíc začínalo rychle růst. Propouštěla mě z gynekologické ambulance s komentářem: „Dejte si nohy nahoru.“ V těhotenství se má myslet pozitivně a nestresovat se, a tak jsem jako nezkušená prvorodička věřila, že je vše v pořádku, že bříško s dvojčaty musí být větší a asi bude i více bolet.

Na další kontrole za 2 týdny bylo z minuty na minutu všechno jinak. Transfuzní syndrom jednovaječných dvojčat ve III. stupni a výrazně opožděný růst Barunky kvůli nedostatku živin a kyslíku. Okamžitá laserová operace placenty a odsátí přebytečné plodové vody už neodvrátily předčasný porod. Naše holčičky se musely narodit extrémně brzy ve 25. týdnu těhotenství.

Začal velký boj o jejich záchranu na oddělení RES/JIP. Místo, kde není prostor na chyby, kde sebemenší zaváhání lékařů a zdravotního personálu může mít fatální následky. Ema zvládla předčasný příchod na svět na štěstí bez větších komplikací. Barunka vážila pouhých 590g a v prvních dnech po porodu zhubla pod půl kila. Prodělala řadu vážných komplikací včetně život ohrožujících křečí.

Díváte se do inkubátoru na to malinkaté tělíčko, v ručičkách, nožkách i na čelíčku napíchnuté žíly pro podávání léků a jen bezmocně přihlížete, jak vaše dítě v kritickém stavu bojuje o svůj život. Bára ale všem ukázala, jak obrovská bojovnice je. Její stav se pomalinku lepšil. Ultrazvuk mozku ukazoval I. stupeň krvácení, což nám dávalo velkou naději, že Bára zvládne těžký start do života snad bez větších neurologických následků.

Bohužel Barunce nebylo přáno. Krátce po porodu byla zaintubovaná a dýchal za ni přístroj. Jeden den se ale při klokánkování odpojila hadice s přívodem kyslíku od přistroje a kvůli zaváhání ošetřující sestry byla Barunka několik dlouhých minut bez kyslíku a dusila se. Okysličení krve kleslo k 10 %, Bára byla během chvíle celá fialovočerná a všechny sestry z oddělení se ji pokoušely rozdýchat. Na štěstí se to podařilo a Barunka začala dýchat. Mysleli jsme si, že jsme tuhle hrůzostrašnou situaci zvládli a můžeme na ni zkusit zapomenout. Ale…

Velké výkyvy v okysličení krve jsou pro takto malinká miminka velmi nebezpečné. Jejich cévy v mozku jsou křehké a mohou v důsledku velkých výkyvů v okysličení krve prasknout kvůli měnícímu se vnitřnímu tlaku.

Lékaři v následujících dnech začali neurčitě mluvit o potřebě magnetické rezonance mozku s odůvodněním, že ultrazvuk jim nezobrazí mozek v plném detailu. Na magnetickou rezonanci jsme ale museli čekat několik měsíců do doby, kdy Barunka zvládla převoz sanitkou do jiné nemocnice. Magnetická rezonance bohužel ukázala vážné poškození mozku, především prokrvácení mozečku a mozkového kmene.

Byla to rána, naše naděje byly ty tam. Neurolog nám nastínil, jak asi bude Báry neurologický vývoj vypadat a kladl důraz na rehabilitace a jejich přínosy. Od té chvíle jsme věděli, že naše životy a rodina nebudou takové, jaké jsme si představovali. Zároveň jsme byli od první chvíle odhodlaní udělat maximum, abychom Báře umožnili dojít v jejím možném vývoji co nejdále.