Pomohli jste Míšovi na cestě k plnohodnotnému životu

Míša, jak mu každý z okolí říká, byl velice aktivním mladým mužem. Měl rád pohyb a sporty všeho druhu. Od badmintonu, sjezdové cyklistiky, lyžování až k amatérským závodům aut na okruhu. Syna Míšu bych popsala jako věčně usměvavého, milého a pozitivního člověka s chutí do života, který by se pro ostatní rozdal. Při jednom ze svých zálib utrpěl těžké poranění páteře.

Z celé řady osobních důvodů není pro mě vůbec snadné psát tento text a žádat veřejně o pomoc. Jsme obyčejná rodina, běžné starosti a radosti, obyčejné dny a nevšední zážitky. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna nám…

Byl to den jako každý jiný, normální v každém směru a pak se z něj stal den, na který vás nikdo nepřipraví. Hlavní postavou je můj syn Michael, zdravý mladý člověk a osudným dějem byla sranda akce – traktoriáda. Stačila drobná závada na traktoru, kvůli ní se zasekl plyn, stroj dostal smyk a převrátil se společně s Míšou, který zůstal pod ním. Společně s traktorem se převrátil Míšovo a náš život vzhůru nohama. Ačkoliv měl syn helmu, řídil zkušeně a situaci nijak nepodcenil, nehoda se stala, velká váha stroje rozdrtila Míšovi obratel a pohmoždila míchu v bederní části páteře. Míša necítil nohy a nedokázal jimi pohnout.

Následoval rychlý letecký transport do nemocnice v Plzni, doktoři jsou vážně machři, Míša prošel všechna možná vyšetření, první náročnou operací, přišly první zprávy, predikce, čekání, modlení, strach, druhá náročná operace. Naděje a zoufalství v jediném koktejlu, který jsme si jako rodina dopřávali každý den. Když pominul prvotní šok a rozum to začal nějak pobírat, docházelo nám, že některé věci už jsou nenávratně pryč a Míšův život už bude jiný.
Je neuvěřitelné, kolik práce, energie a péče dokáže naše zdravotnictví poskytnout a kolik toho mladé tělo vydrží. Ještě v nemocnici začaly intenzivní rehabilitace, masáže, terapie pomocí Vojtovy metody, stimulace nervů magnetoterapií, což ve spojení s mladým tělem, Míšovo životním přístupem a vírou ve vše dobré přineslo první nezanedbatelné úspěchy. 

Z nemocnice následoval přesun do RHB ústavu Kladruby, kde Míša strávil čtyři měsíce a po malých krůčcích se rýsuje určité zlepšení. Míša nepřestává věřit, že se na nohy jednou postaví a bude žít plnohodnotný život, i když s trvalými následky a určitým pohybovým hendikepem, ale ta cesta je ještě hodně dlouhá, fyzicky i psychicky náročná a bolestivá.

Po skončení pobytu v RHB ústavu Kladruby nastane přímý kontakt s každodenností a realitou. Přichází Míšovo návrat do bydliště, prázdného staršího domu, který pohybovému omezení není nijak nepřizpůsoben, v jiné obci, než zbytek rodiny, do míst, kde lišky dávají dobrou noc a odkud je k lékaři daleko, přičemž další rehabilitace, práce, cvičení, kontroly a léčba jsou stále třeba. Už teď víme, že řada věcí se ukáže problematických a náročných, osobní hygiena, obyčejné uvaření kávy nebo zatopení v kamnech, úklid domu. Nejdůležitější je doprava, protože dostat se s vozíkem do běžného dálkového autobusu je nemožné. A Míša se bude dopravovat sám na rehabilitace, k lékaři, na nákupy, na úřady a časem do zaměstnání.

Jako rodina se dovedeme semknout a poskytneme Míšovi všechny prostředky, které můžeme, aby se jeho návrat do každodennosti a reality vydařil, nicméně je to stále málo. Prioritou je vůz na ruční řízení, aby si Míša zachoval soběstačnost v každodenní péči o sebe a dopravil se sám tam, kam bude potřebovat. Bez speciálně upraveného vozu, který bude schopen řídit a do kterého si sám uloží vozík, to nepůjde. Nikdy jsme nežádali o nic a vše jsme zvládli sami, nicméně v této situaci cítíme, že je nad naše možnosti a síly. Není snadné říct si takto veřejně o pomoc, ale čas je v tuto chvíli proti nám a Míša naléhavě potřebuje pomoc v rozsahu, v jakém ji jako rodina poskytnout neumíme.

Peníze budou využity na nákup ojetého vozu s ručním ovládáním a případně na pomůcky pro snadnější pohyb po domě, který není bezbariérově upraven či rehabilitační pomůcky.

Člověk s handicapem není méněcenný, ale jsou chvíle, kdy potřebuje pomocnou ruku, aby zůstal součástí společenství a s pomocí pomůcek si zachoval svou svobodu a pohybovou soběstačnost. Děkuji všem, kdo nabídnete pomocnou ruku a pomůžete nám v rámci svých možností. Věřte, že žádný dar není příliš malý, nevýznamný nebo zbytečný a jsem vděčná za každý kousek, který nás posune blíž k cíli.