Dcerka byla letos v dubnu r. 2023, v rámci vývoje svého psychického onemocnění a zhoršení, resp. vyhrocení psychického stavu přijata do Terapeutické komunity Kaleidoskopu. Za tuto obrovskou příležitost, jak se pokusit zlomit tu „nenápadnou, plíživou, ale často smrtí končící nemoc“, jsme velice vděčni. Smrt je pro ně vysvobozením. Vstupní podmínky, jakožto i pobyt samotný jsou tvrdé a nekompromisní, včetně náročného 3 měsíčního adaptačního programu, téměř bez možného kontaktu s rodinou a vnějším světem. Pobyt s pevným řádem, nutnou 100 % součinností pacienta-klienta podmíněn min. 12 ti měsíční délkou pobytu s doporučením, vzhledem k povaze několika souběžných diagnóz u Sárinky 18 ti měsíců, není hrazen z VZP.
Po mnoha nic neřešících hospitalizacích na dětské psychiatrii Motol a později i v Nemocnici Bohnice, kam byla Sára naposledy v březnu přijata pro pokus o sebevraždu ve „stádiu pokusu“ jsme pobyt v uzavřené komunitě vnímali jako poslední možnost, jak dostat nemoc pod kontrolu, zvládat svoje démony, panické úzkostné ataky a naučit se s nimi fungovat a aspoň nějak „normálně“ žít. Tehdy před poslední hospitalizací byla pevně rozhodnuta svůj krátký a mladý život ukončit, rozloučila se s lidmi, které považovala za své nejbližší, připravoval dopisy b rodině s posledními slovy …… duchem byla už zcela někde jinde.
Náhoda tomu chtěl a plán se nepovedlo dokonat … Ve své skepsi, bolesti, bez jakékoliv motivace, lítosti, neschopna v té době jakýchkoliv emocí nám sdělila „zkusím to ještě jednou…naposledy. Máte pravdu; zabít se můžu vždycky“.
Kdo tohle nezažil u svého dítěte, nepochopí, jakou bolestí a psychickým tlakem si máma nebo rodiče procházejí.
Dcerka byla kdysi veselé, živé dítě. Už ve dvou měsících absolvovala operaci srdce, už tehdy byla bojovník a nic nenasvědčovalo budoucím psychický potížím.
V roce 2020 Dostala se do 1. ročníku vysněné školy „chovatel exotických zvířat“. Zvířata milovala odmala a ve svém budoucím povoláním měla jasno. Tehdy během 1. ročníku se její útrapy a psychické potíže začaly rozjíždět. COVID, sociální odloučení od vrstevníků, úmrtí blízkých, hlavně dědy, který pro ni byl otcem a tím nejdůležitějším empatickým člověk s uměním naslouchat.
Přidaly se výčitky zodpovědnosti za jeho smrt (děti staroušky nakazily covidem), pozorování vlastního těla, postupná nenávist sama sebe, pocity viny, pocity zklamávání druhých, první ne zcela dobré zkušenosti s opačným pohlavím, zneužití. Postupně vše vyústilo v úzkostné stavy, trestání se formou sebepoškozování, odmítání jídla. Stavy se s věkem zhoršovaly, propadala se v depresích, úzkostných a panických atakách. Školu zvládala stěží formou individuálního přístupu skvělých učitelů. I přesto, že jí úzkosti, únava, neschopnost soustředit totálně svazovaly.
Hospitalizace střídaly krátké pobyty doma, pokusy se opakovaně začlenit do školního kolektivu a do života s běžnými činnostmi. Opět sebepoškozování, sebevražedné myšlenky, hlasy … hospitalizace, další a další kolečka nových léků, terapií a slibů, že bude lépe.
Síly, radost, motivace pomalu vyhasly, stejně jako by vyhasl její mladý život, pokud by neměla více než 200 % podporu a starost rodiny. Díky vývoji zdravotního stavu jsme byly nuceny školu požádat o přerušení studia.
Bolest uvnitř, jak psychická, tak fyzická, je tak velká, že jedině větší bolest ať už řezáním, pálením či jiným způsobem poškozování, jím navodí aspoň krátkodobou dočasnou úlevu.
A vzít si život v dětském věku nebo o tom jen uvažovat? Člověk chce přirozeně žít. No ne?
Není nic horšího než vidět trpět, plakat svoje dítě, vidět tu přeměnu živé bytosti o 360° – ze zdravého, veselého a bezstarostného, sportujícího dítěte plného života v trosku choulící se 24 hodin v koutě nebo pod peřinou, žít v bolestech, smutku, strachu, a která veškerou svou zbylou energii musí denně vynaložit na to, aby přežilo další den. Dívat se na rozřezané tělo svého dítěte, kdysi fyzicky krásné dospívající dívky, a to na všech, i na těch nejintimnějších místech. Slyšet svoje dítě prosit o tiše vyslovený souhlas rodiče vzít si život. Nikomu bych to nepřála. Dcerka stav a pocity takto postižených přirovnává k „motýlům bez křídel“ – křehkému tvoru, který bez křídel pomalu umírá a během svého života nikdy neuvidí svoji krásu.
Náklady na pobyt v komunitě s psychologickou podporou a léčbou, vč. léků, doporučených vitamínů, HA, hygienických potřeby obnosu pro osobní spotřebu měsíčně stojí v součtu cca 12.000,- Kč. Věřila jsem a doufala, že nám bude vyplacena pojistka za pobyty hospitalizací v nemocnicích a trochu mi to pomůže zvládnout běžný život s těmito nečekanými výdaji. Bohužel pojistky nekryjí psychická onemocnění.
I náklady na pravidelné intenzivní následné terapie po ukončení či přerušení budou v řádů tisíců měsíčně. Nemoc nezmizí, neskončí, jen se s ní dcerka pokusí žít a my věříme, že ji dostane pod kontrolu. Moc ráda by se pokusila se osamostatnit a být zodpovědná za sebe samou a to v počátku třeba v chráněném bydlení.
Musím starost, lásku, ale i finanční výdaje dělit mezi obě děti a někdy i já už opravdu při dvou zaměstnáních „nemohu“.
Tímto bych Vás, které se náš příběh dotkl, chtěla požádat o finanční podporu, aby se zvýšené náklady spojené s léčbou lépe zvládaly.
