Dodali jste Natálce naději na lepší život

Komu pomůžeme?

Ale začneme postupně. :-)

Do 19 týdne těhotenství bylo vše v pořádku, později jsem párkrát krvácela, kdy mi pak na pohotovosti bylo sděleno, že mám placentu uloženou úplně špatně, dole, byla to tzv. placenta praevia centralis, takže 4. stupeň.

Tohle uložení placenty je dost nebezpečné a to jak pro miminko tak pro maminku. Při jejím utržení, které může nastat kdykoliv i v klidovém režimu, bez bolestí.. Hrozí riziko smrti, tedy že dojde k úmrtí matky nebo plodu při porodu. Šance, že dojde k předčasnému porodu je až 50%. Ale je i šance, že se do porodu placenta vytáhne a že bude moci proběhnout přirozený porod.

Já bohužel to štěstí, že by se placenta vysunula nahoru neměla, a tak mě v sobotu ráno vzbudilo silné krvácení, ihned jsme jeli na pohotovost, protože jsem věděla, že při úplném odtržení placenty můžu během pár minut ztratit stovky ml krve. Naštěstí doma nedošlo k úplnému odtržení, ale krvácela jsem silně, na pohotovosti mě několik hodin sledovali, ozvy byly v pořádku, malá se měla dobře.
Jenže pak přišel jiný lékař, vyšetříl mě pomocí vag. UTZ a spustilo se šílené krvácení, doktor mi jen sdělil, že se těhotenství musí okamžitě ukončit. Nechápala jsem co tak najednou, bylo mi zle, celá jsem se klepala, museli mě „za pochodu“ převlékat ve výtahu, aby se vše stihlo.

Ztratila jsem hodně krve, malá byla špatně uložená, takže ji těžko dostávali ven, museli ji odsávát krev z pusinky, měla modřiny. Byl a je zázrak, že ji zachránili. Já dostala 2 transfúze,strávila jsem 2 dny na JIP, kdy jsem malou neviděla, pořádně nic nevěděla, jen jsem měla strašný strach, že mi přijdou říct to nejhorší. Nemohla jsem spát, v kuse jsem brečela a nemohla se dívat na to, jak ostatním maminkám nosí po císaři miminka..

Bohužel díky této celé smůle, došlo u Natálky nejspíš k hypoxii, kdy po pár dnech, co byla Natálka na JIP nám oznámili, že došlo k odumření několika cystiček v mozku – tzv. cystická periventrikulární leukomalacie. A že nám vůbec nemůžou říct, jak na tom bude, protože každý má ten mozek trošičku jiný a neví co to přesně zasáhlo, ale bohužel jejich zkušenosti nebyly nejlepší.. Takže vlastně může mít jen menší problémy, ale může být také úplný ležák.

O tom jakou jsme cítili bolest, nespravedlnost, bezmoc, strach, jak jsme za malinkou jezdili každý den a byli u ní co nejdéle to šlo, postupně se zapojovali do péče, radovali se ze snížení kyslíku, modlili se ať sou všechna další vyšetření v pořádku, byli jsme šťastní, že zvládla každý další den.. To raději nebudu rozebírat, bylo by to na dlouho. Ale dodnes nechápu jak jsme to mohli zvládnout, doma jsme měli 3letého brášku od Natálky, kterého jsme po cestě z nemocnice vyzvedávali ze školky, přítel musel do práce až do večera, my sami doma a tak každý den znovu a znovu. Celkem 105 dní.

Dodnes cvičíme vojtovku, brzy pojedeme do lázní, chtěli bychom vyzkoušet i nákladné intenzivní neurorehabilitace a to možná co nejčastěji. Protože bez nich to nejspíš úplně nepůjde. Čekáme na přijetí do FNOL a zkusíme i elektroakupunktury, bobatha a vše co půjde, tak využijeme.

Natálka bohužel sama nesedí, nechodí, umí se přetočit na boky, zvládá to i z bříška na záda. Po zádech se došoupe úplně kamkoliv, klidně přes celý byt až do pokojíčku, kde to teda otočí vzhůru nohama. 🙂 Zvládá si i nožkama hrát na klávesky. :-) Někdy se došoupe i zpátky a když ji hoodně nadneseně (a na chvilinku) držíme ,,ve stoje", tak hrozně ráda skáče, dělá jeden krůček za druhým a ,,dojde" si kam chce, je hrozně pozitivní, že ví že nožky má a má z toho blbnutí velkou radost. Ale samozřejmě stabilitu vůbec sama neudrží, ani bych ji na ty nožky úplně nepustila..

U Natálky bojujeme i s tím jídlem, trpí dost na respirační onemocnění, bohužel s jedním takovým (RS viry) před pár týdny skončila s těžkým, oboustranným zápalem plic na JIP, na kýslíku a i když to vypadalo dost špatně, tak to všechno krásně zvládla a už je nějakou dobu doma. :-)

Od pár odborníků jsme slyšeli, že má v sobě velký potenciál, že při využití všeho možného i nemožného, při intenzivních rehabilitačních, že bude sedět a snad i chodit. 💛 A to je naše největší přání, protože i když je, bylo a bude všechno tak těžké, tak je to naše NEJŠIKOVNĚJŠÍ, NEJUPOVÍDANĚJŠÍ a taky NEJSTATEČNĚJEŠÍ beruška. 🐞 Která za to všechno stojí a jsme moc rádi, že ji máme a věřím, že to spolu dokážeme, protože Naděje umírá poslední. 💛