Komu pomůžeme?

Na ten den kdy to všechno začalo už nikdy nezapomenu. Bylo pondělí 17. října 2022 necelé 2 měsíce po mých 15. narozeninách. Místo abych byl ve škole, jsem šel s mamkou k mé dětské doktorce. Posledních 14 dní mi celkově nebylo moc dobře, i když pravda byla, že ve skutečnosti jsem byl již předešlý měsíc fakt hodně vyčerpaný. Ve škole jsem nestíhal kamarády v hodině tělocviku, býval jsem bledý a slabý a často jsem si doma po příchodu ze školy, chodíval lehnout. Zdálo se mi to divné, ale přikládal jsem to začátku školního roku, takže jsem to nikterak neřešil. Únava však byla stále viditelnější, moc jsem nejedl a dost zhubnul tak, že si toho všímalo i mé nejbližší okolí. Přesto jsem se pořád snažil, chodit alespoň ven s kamarády.Nicméně mamka mě hned po víkendu, kdy mi začaly i horečky, vzala k doktorce.

Doktorka si při vyšetření všimla na mém stehně  drobných, červených skvrnek, byly to petechie. Ihned mě odeslala na odběr krve a poslala také na sono břicha. Na sonu se jim nezdála moje slezina, byla zvětšená a to dost. Po vyšetřeních jsme šli na oběd, když v tom nám volala má dětská doktorka, že výsledky krve jsou alarmující (měl jsem zvýšený počet leukocytů). Máme se prý zabalit a přijet rovnou do Motola, kde na nás již čekali. Cestou do nemocnice nepadlo v autě skoro ani slovo, napadali mě nejrůznější věci, co by to tak mohlo být, abych kvůli tomu musel do nemocnice.

Po příjezdu na hematologicko- onkologické oddělení začalo spousty a spousty všemožných vyšetření. V podstatě ale  už ten den nám lékařka sdělila verdikt: „Váš syn má na 98% Akutní lymfoblastickou leukémii.” Druhý den se diagnóza opravdu potvrdila. Byl to pro mě a mou rodinu opravdu VELIKÝ ŠOK! Mamka to snášela dost špatně a já se najednou ocitl zavřený na pokoji se všemi těmi přístroji oddělený od světa tam venku, od mých kamarádů, rodiny, školy a nevěděl jsem, co se semnou dále bude dít. Myšlenky na to nejhorší se mi v hlavě honily neustále dokola.

Po propuštění z nemocnice dojíždím tak třikrát i čtyřikrát týdně na hematologický stacionář do Motola, často zde bývám i hospitalizován. Pokaždé mi zde odebírají krev z centrálního žilního katetru, který mi lékaři zavedli již na začátku léčby. Podávají mi zde hlavně chemoterapie a když je potřeba, doplní mi krevní destičky či plazmu, vše podle toho, jaký je můj aktuální krevní obraz. Často mi zde lékaři dělají odběr z kostní dřeně a provádějí lumbální punkce. To vše pro to, aby věděli jak moje tělo na léčbu reaguje. Chemoterapie se na mě podepisují a to jak po psychické tak i po fyzické stránce. Doma musím být neustále pod kontrolou a s jakýmkoliv zdravotním či psychickým problémem musím ihned přijet do nemocnice. Léčba je dlouhá a náročná a musím dodržovat striktní nízkobakteriální jídelníček s omezením sladkého a tučného jídla a k tomu ještě přísná hygienická pravidla. Nejvíc mě mrzí, že nesmím do většího kolektivu lidí. Většinu času na stacionáři jsem věnoval přípravám na přijímací zkoušky na mou vysněnou školu, na gymnázium, kam jsem se úspěšně dostal. Nejvíce se těším, až bude konec léčby intenzivní a začne mi léčba udržovací, která, jak doufám, bude o něco volnější v dodržování pravidel. Obavy z návratu nemoci budu mít však neustále.

Na co konkrétně budou peníze z této sbírky použity?

Peníze ze sbírky by byly použity na výdaje za léky a vitamínové doplňky, dále na speciální nízkobakteriální dietu, kterou zdravotní pojišťovna nehradí, samozřejmě také na oblečení, jelikož Páťa šel s váhou dolů. Kromě běžného financování provozu domácnosti (nájemné, energie, drogerie, hygienické pomůcky…) jsou zásadní položkou výlohy za dopravu do nemocnice vlastním autem. Na všechny tyto položky nám nezbývá dostatek financí , jelikož maminka je na dlouhodobé neschopence a jen příjem taťky na všechny náklady nestačí. V případě, že se vybere větší částka, tak peníze budou využity na společný ozdravný pobyt, který by Páťovi moc pomohl v jeho psychickém stavu a také na rekonstrukci společného pokoje, který sdílí s bráchou Matějem.

Za každičkou pomoc moc děkujeme!