Zdeněk, Sebík a Tobík Hrabicovi ze dne na den přišli o člověka, který jim byl na světě nejdražší. O skvělou manželku a milovanou maminku. Každý, kdo Jitku znal, na ni vzpomíná jako na neuvěřitelně hodnou ženu. Snažila se pomáhat rodině i přátelům, dlouho se starala o nemocnou maminku, byla velmi skromná. Mimo jiné byla také velmi šikovná, její do detailů propracované dorty, které pekla ve volném čase, braly všem okolo dech. Pro své syny a manžela ale byla mnohem víc. Parťačkou, důvěrnicí, kamarádkou, tou nejlepší ženou na světě. Byla středobodem vesmíru, který jim vytvořil domov, u kterého vždycky našli pochopení a konejšivou náruč. Teď o tohle všechno ve vteřině přišli. Vyrovnat se s tím, nebo to alespoň přijmout a dokázat jít v životě dál se vztyčenou hlavou, bude chtít hodně odvahy a odhodlání. Zdeněk se ale najednou ve vteřině stal otcem-samoživitelem. Postarat se sám o dva malé syny, kteří rostou jako z vody a každé kalhoty i boty jsou jim po pár týdnech malé, nebude jednoduché. To vše navíc s půjčkou na bydlení na bedrech. Je také otázka, jak půjde péče o kluky skloubit se Zdeňkovou prací, to ukáže až čas.
