Jé, co to jé?

Ahoj, jmenuju se Petr Stiller. Kamarádi mi říkají Štýla. Můj přístup k životu přesně vystihl Jan Werich, když řekl:

„Neříkej že nemůžeš, když nechceš. Protože přijdou velmi brzy dnové, kdy to bude daleko horší: budeš pro změnu chtít a pak už nebudeš moci.“

No a já ještě zatím můžu a chci. Hejbu se, co to jde. Pohyb pro mě neznamená jen posilování se v samostatnosti a nespoutanou svobodu, ale taky poznávání nových přátel. A tak jezdím na handbiku, běhám na vozíku, plavu a fotím 🚴 👩‍🦽 🏊 📸

Na handbiku mě doprovází kamarádi. Pomáhají mi. Bez nich bych ani nevyjel. Ty je potřeba převážet s kolama a veškerým vybavením, a tak si přeju dodávku, do které se společně pohodlně vejdeme. Dodávku, která se stane mým zázemím při vytrvalostních závodech a na cestách. Dodávku s ručním řízením a plošinou 🚌

Vše začalo v roce 2017, kdy jsem si pořídil handbike. Ten mi otevřel bránu do světa. S kamarády, kteří mě doprovází a pomáhají mi, jsme začali objevovat místa, kam jsem se na vozíku nikdy nedostal 🌎

A hned v roce 2018 jsem se přihlásil na svůj první čtyřiadvacetihodinový vytrvalostní závod. Zatím jsem na takových závodech nejvíc umotal 262 km bez chrnění na jeden zátah 🏆

Milníkem se stal rok 2022, kdy jsme za 30 dní objeli Českou republiku s názvem projektu „Jé, co to jé?“. Tuhle hlášku plnou údivu kolem sebe venku na handbiku slýchávám od dětí velmi často, když mě potkají. Doslova se jim zastaví čas a zůstanou stát bez dechu s otevřenou pusou. Na kole mají co dělat, aby udržely rovnováhu. A tak jsme jim to speciální spící kolo vyrazili ukázat. Klikama jsme umotali 1158 km, nastoupali 12132 m a protočilo se kolem nás přes 30 doprovodů 👶

Na mapě můžete vidět, že kromě uhlíkové stopy také za sebou zanechávám obtisk svých plášťů. Letos budu na handbiku atakovat hranici naježděných 10000 kilometrů. Podpořte mě, prosím, a buďte u toho se mnou 💪