„A jak zní vlastně tvoje hudba? Kdy už vydáš tu desku?“
Vážení přátelé, fanoušci a milovníci hudby,
Představte si, že stojíte na prahu dokončení toho nejvíc osobního, co ze sebe můžete vydat, poté, co jste celý svůj život věnovali hraní pro ostatní.
Jsem Terezie Kovalová, cellistka, která procestovala svět, spolupracovala s velikány scény a nyní jsem jen krůček od toho realizovat svůj dosud největší sen – vydání mého prvního sólového alba, „Zinka“.
Projekt, který je svědectvím mé cesty od temnoty ke světlu, od ztráty k nalezení vlastního hlasu. „Zinka“ je výsledkem několika let práce, experimentování a nekonečné lásky k hudbě.
Je to klasické violoncello, jak jste ho ještě neslyšeli.
A dnes stojím před vámi s prosbou o podporu, abych mohla toto album dokončit a sdílet s celým světem.
To byl bylo na úvod.
Abych vám trochu nastínila atmosféru. Někdo by možná řekl navoněné fufu, abych vás zaujala.
Tak spolu pojďme celé kampani dodat potřebný kontext, co vy na to? Fu fu away.
PS: pro ty, kteří nejsou na čtení, můžete se podívat na dokument k desce zde:
Zažili jste už někdy moment, kdy se vám nechtělo věřit tomu, že se vám něco povedlo?
Tak ten pocit právě zažívám, protože moje několikaletá práce spěje konečně do konce. Už jsem si upřímně několikrát myslela, že to nezvládnu.
S natáčením desky jsem totiž souběžně řešila svoje šílené vyhoření a následná kompletní, řekněme rekonfigurace přístupu k životu, který byl sice fajn… ale.
Už pár let před rokem 2021 se ve mě začal plíživě zjevovat pocit, že něco v mém životě chybí.
Strašně zvláštní pocit prázdnoty, který neúprosně narůstal.
Z pohledu z vnějšku to objektivně působilo, že se mám nejlépe na světě. Viděna v médiích a na mole, hraní se skvělými lidmi, vdaná.
Uvnitř se ale rozšiřovala černá díra prázdnoty, která nabírala na síle jako vlna tsunami po zemětřesení.
Tak jsem se v zimě 2021 rozhodla, že musím něco změnit.
Že se NĚCO musí změnit.
A že je konečně ten správný čas na to projevit se hudebně poprvé sama za sebe.
Domluvila jsem si setkání s producentem Jonathanem Pastirčákem zvaném Pjonim a s mým kolegou z kapely Zvíře jménem podzim, Ondřejem Mikulou, známého jako Aid Kid. Velmi dobře si pamatuju ten pocit, když jsem se chystala prstem stisknout klávesnici, která měla odeslat moje dema pro kluky pro poslech. Teď je mi skoro až k smíchu, jak moc jsem se ponižovala a nevěřila svým kvalitám.
Je to ale takový hořkosladký smích.
Kluci souhlasili a potkali jsme se na první natáčení. Start desky tedy začal těsně před nástupem Covidu.
Strefili jsme se tak, že jsme zvládli aspoň jednu seanci, než nás zavřeli.
Následovalo několikaleté martyrium, kdy se nám vždy povedlo kus natočit, pak nám zavřeli hranice a tak se Jonatán musel vrátit na Slovensko. Zavření hranic a zastavení práce pro mě znamenaly propady, měsíce temnoty a zmaru, kdy jsem se velmi trápila.
Pomalu se do toho bortilo moje manželství a s ním sekundárně i já.
Kluci to se mnou rozhodně neměli jednoduché, neuměla jsem vůbec komunikovat, co se se mnou děje. Ale jak bych mohla, když jsem ani nedovedla dobře popsat, v jakém stavu se sama nacházím.
Z toho marastu kolem tak ve mě rostla nedůvěra v mé umělecké schopnosti do takové úrovně, že jsem před poslední sérii natáčení, která se konečně měla věnovat zpěvu, zamrzla v podstatě na rok.
Myslela jsem si, že nemám na to dopsat a dospívat všechny party.
Tento moment se ukázal být jako klíčovým, protože po roce své neschopnosti jsem se dostala do vcelku zvláštní situace.
Spousta malých náhodných nečekaných okamžiků začala ukazovat na to, že bych se měla zkusit vydat za legendou, uznávaným chilským režisérem, spisovatelem, mystikem a také mj. také terapeutem, Alejandrem Jodorowskym.
Potřebovala jsem svůj blok zlomit a hledala jsem jakoukoliv cestu.
Kdyby mi do cesty skočilo něco jiného, udělám to. Jak jsem se k němu dostávala je příběh na jindy, píšu už pro vás o tom knihu.
Ukončila jsem kruh s Jodorowského rodinou a právě se vrátila z Mexika, kde jsem si zahrála s jeho nejmladším synem, Adanem. Sny se plní.
Pořád mi nedochází, jak neuvěřitelná cesta to byla, jakou sílu tom moje odhodlání sehrálo a jaká je ironie, že až teď při psaní tohoto textu si uvědomuju, do plné míry, proč jsem za ním jela a jak důležité to pro mě bylo.
Deska měla vyjít už na podzim. Nestalo se tak, ze dvou důvodů.
Ten první je vcelku povrchní, dostala jsem nabídku jít do většího projektu. Nakonec jsem nebyla vybrána, ale díky komplexním testům jsem si uvědomila, že potřebuji intenzivně zapracovat na svém zdraví. Zapracováno.
A teď jsem zde, ale máme stále ten druhý důvod.
Ten je závažnější, těžko se mi o něm mluví, protože finance jsou pro mě, podobně jako pro spoustu jiných umělců, citlivé téma, protože je s ním úzce svázána naše sebehodnota.
Měla jsem víc než dost financí na to, abych desku mohla vydat bez jakékoliv pomoci.
Bohužel jsem zcela naivně, i přes dobrá doporučení zvolila špatnou volbu a své peníze dala do investičního fondu, který nyní směřuje k insolvenčnímu řízení. Je tedy velmi pravděpodobné, že svoje životní úspory už nikdy neuvidím.
Vyšli mi vstříc moji skvělí rodiče, kteří mi pomůžou část desky zaplatit, ale to bohužel nestačí.
Zinka, Terezinka, moje sonda do útrob smutku a pochopení, můj láskyplný dopis malé Terezce, je tedy téměř hotova.
Proto potřebuji vaši pomoc. Deska je napůl česká, napůl anglická, je to také velká pocta kvalitnímu zvuku a moderní klasické hudbě.
Obětovala jsem jí několik let života a už si zaslouží, aby se dostala mezi vás a roznášela světlo tam, kam je to potřeba.
Co je tedy Zinka?
Nekonečná láska k hudbě, na kterou jsem se musela naučit koukat úplně jinou optikou, střetnutí s vlastní zranitelností, nespočet probrečených hodin, výčitek vůči vlastní neschopnosti, hledání odkud pramení moje radost, pandemie, rozvod, cesta za světovým mystikem, nalezení životního partnera, ukončení přátelských vztahů, konfrontace rodinných vzorců, ztráta velkého množství peněz, které jsem měla na desku použít & 12 sezení s psychedeliky.
Tahle deska byla cestou z pekla, po jehož cestě stoupám jako Orfeus a neohlédnu se, protože už stačilo.
Stačilo mi temnoty, kterou v sobě vždy budu mít, ale nemusím v ní plavat.
Mohu ji nosit po sebou a v ní se odráží světlo toho krásného.
Bez ní nemůžu ocenit, co všechno jsem.
Bez hloubky nemohu létat ve výšinách.
Ta touha, pro jednou v životě, dokončit něco vlastního,
Za co se nebudu muset stydět a budu na to pyšná hlavně já.
Je tak bizarní chtít si dát škatulku „umělec podle svých vlastních pravidel“?
Bude mi jedno, co si o tom myslí ostatní a proto zvolím cestu, kterou většina ani nechce vidět. Cestu dnem a bahnem.
Cesta není přímočará, má v sobě spoustu bolavých zákrutů, ale taky spoustu naděje.
Zbořím v sobě zaryté struktury, oholím to až na základy a postavím si všechny cesty k tomu, proč a jak to dělám znovu.
A znovu.
Dokud to ze svého života nevydoluju surrealistický zámek z písku k obrazu svému, který budu lehce se smíchem bořit a znovu stavět a vědět, že i kdyby už nikdy v písku nestál, bude navždy pevně ukotven uvnitř mě.
