Pro Kryštůfka na větší a spolehlivější auto a na rehabilitace

Komu pomůžeme?

Jmenuji se Kryštůfek. V srpnu jsem oslavil 2 roky. Vidíte toho usměvavého chlapečka? Tak to jsem já. Když jsem se narodil, řekli rodičům na neurologii, že se na ně pravděpodobně nikdy neusměju, ale já jsem to dokázal! Protože jsem bojovník. Ale hezky od začátku.

Když jsem byl u maminky v bříšku, byl jsem zdravě se vyvíjející miminko. Maminka neměla žádné problémy a společně s tatínkem a bráškou Tomáškem se těšili, až se k nim přidám do rodinky. Dal jsem si na čas, v bříšku se mi líbilo a tak už byla maminka domluvená, že jí porod vyvolají, protože jsem měl velký váhový odhad. Jenže já jsem se nad ránem v den vyvolávání ohlásil sám. Porod byl celkem rychlý až do chvíle, než jsem se zaseknul ramínkem, sice to trvalo jen 4 minuty, ovšem mamince to připadalo jako celá věčnost. No a potom teprve celý můj příběh začíná.

Na konci šestinedělí, řekl mamince doktor, že má úzkou pánev, a že měla rodit císařským řezem, protože bráška se při porodu taky zasekl. Brášku naštěstí vytáhli rychle a během půl minuty se poprvé nadechl a začal plakat… ale já ne! Já jsem se narodil a můj pláč se nikdy neozval (a to doslova, protože já nepláču do teď). Celých 36 minut mě doktoři oživovali, dlouhých 36 minut byl můj mozek bez kyslíku a potom… jsem se vlastně znova narodil!

Představte si, že za celou dobu co mě oživovali mamce a taťkovi nic neřekli. Po mém znovunarození mě napojili na přístroje a přivezli mě ukázat v inkubátoru mamce. Sotva jsem ji stihl prohlédnout a než jsem se vzpamatoval, tak mě naložili do sanitky a odvezli do Olomouce na novorozeneckou JIPku. Tam jsem se 72 hodin chladil, aby prý zabránili většímu poškození mozku. Po 3 dnech mě pomalu ohřáli a čekali, co se bude dít. Dlouho jsem byl napojený na dýchacím přístroji a krmili mě sondičkou přímo do žaludku. Maminka mi odsávala mlíčko, a když to jen trochu šlo, snažila se, abych se přisál. Jenže když se narodíte bez jakýchkoliv vrozených reflexů, není to úplně jednoduchá věc. Ale naučil jsem se to, společně s mamkou, která se nikdy nevzdává, jsme dokázali. Dokonce jsem se do půl roku plně kojil. Lékaři mi od začátku nedávali mnoho šancí na život a rodičům oznámili, že možná nepřežiju ani převoz do Olomouce a pokud ano, tak bude kritické ohřátí po 3 dnech a odpojení od dýchacích přístrojů. Od neurologa se zase dozvěděli, že se asi nikdy nebudu hýbat a nikdy se neusměju. A vidíte? Tohle všechno jsem už dokázal a většinu z toho hned v prvních šesti týdnech života. Řekl jsem si totiž, že když jsem to přežil, tak budu bojovat! Navíc jsem se narodil rodičům, kteří semnou cvičí, hledají možnosti, které by mi mohli pomoct a hlavně bojují, stejně jako já!

Moje diagnóza zní Spastická kvadruparéza, což je nejtěžší forma dětské mozkové obrny. Víte, co to znamená? To znamená, že kvůli nedostatku kyslíku v mozku, když jsem se narodil, mám poškozené obě mozkové hemisféry, a proto zatím nedokážu pořádně ovládat ani ruce ani nohy. Jsem odkázán plně na pomoc ostatních. A ještě dlouho na pomoc ostatních odkázán budu. Moje vyhlídky do budoucna podle lékařů nejsou moc dobré, mé pokroky jsou velmi pomalé, ale důležité je, že nějaké jsou. Například už se sám dokážu otočit na bříško i na záda, ale byla to fuška se to naučit. 4× denně semnou mamka cvičí Vojtovu metodu, dojíždíme na rehabilitace. Rodiče věří, že mě jednou na nohy postaví a víte co? Já tomu věřím taky, moc rád bych se totiž proběhl s bráškou Tomíkem, nebo si s ním zahrál fotbal.

A na co tedy rodiče vybírají peníze? Některé vyšetření a hlavně rehabilitace, které mi pomáhají, bohužel neplatí pojišťovna. A já je moc potřebuju, cítím se po nich lépe a hlavně dělám pokroky. Bez Vaší pomoci si je ale rodiče nemohou dovolit. Pro představu, dva týdny intenzivních rehabilitací na Slovensku stojí 90.000,-. Nebo speciální kočárek, ve kterém se mi dobře sedí, stojí 75 000,- a pojišťovna mi na ně přispěje necelou půlku. Ale hlavně, bych si přál, aby mě rodiče měli v čem na ty rehabilitace vozit, naše staré autíčko sice ještě jezdí, ale už nás několikrát vypeklo a prostě přestalo jezdit. No a ten můj speciální kočárek zabere půlku kufru, takže už se nám tam nic moc navíc nevejde a já bych potřeboval, aby mi rodiče mohli na rehabilitační pobyty brát i speciální jídelní židličku.

Korunka ke korunce, to určitě znáte… moc vám děkuji za všechny dary i za milá slova, které mi vzkazujete, maminka mi je všechny přečetla. Věřte, že svůj úsměv budu rozdávat dál a pokaždé, když pojedu novým autíčkem, si na vás všechny vzpomenu, tak pozor, až budete škytat ;)

Mé zážitky a pokroky můžete sledovat na instagramu @krystufkova.cesta, kam maminka pravidelně přidává fotky i videa.

https://www.instagram.com/p/Chq94C-se-B/?igshid=MWZjMTM2ODFkZg==

Váš Kryštůfek Králík s rodinou

Na co konkrétně budou peníze z této sbírky použity?

Tuto sbírku zakládáme především na auto kvůli dojíždění na rehabilitace, ale zároveň bychom potřebovali vybrat i nějaké finance na rehabilitace na které dojíždíme a které jsou pro nás finančně nedostupné. Jeden 14denní pobyt v neurocentru Axis nás od ledna bude stát i s ubytováním 90 tisíc, tam bychom chtěli příští rok jet 2× nebo 3×. Párkrát do roka jezdíme na intenzivní cvičení do Arcady v Hranicích kam dojíždíme. Dále absolvujeme hipoterapii, jezdíme na plavecké pobyty. Dojíždíme také na cvičení, které máme 2 hodiny cesty od domu 1×-2× týdně. 

Ať už se vybere méně nebo více peněz tak i tak budou investované do nového auta a rehabilitací, ubytování které bude nutné při rehabilitacích a pohonných hmot. 

Z předešlé sbírky kterou jsme měli před rokem a půl už nejsou téměř žádné peníze. Takže začíná zase období kdy neděláme nic jiného než přemýšlíme a vymýšlíme kde seženeme potřebné finance. Náš největší nepřítel. 

Jsme vděční za každý dar, každou jedinou korunu, za každé sdílení a označování naší sbírky. 

Moc děkují táta, máma, Tomik a Kryštůfek.