Bylo 1. 1. 2023, byl podvečer něco okolo 18h. Táda se akorát vracel od babičky s dědou. Najednou mi Táda volá, brečí, strašně křičí. Říká "Tery pomoc, mamka tady visí, co mám dělat?!" Okamžitě Tádu uklidňuju, říkám ať rychle volá sanitku i když tuším, že tohle není vůbec dobrý, že hned jedeme za ním, ať čeká pod barákem na sanitku. Já s manželem mezitím odevzdávame naší 5ti měsíční dceru Terezku babičce s dědou a jedeme. Máme to 60km, provoz šílenej, všichni se vrací ze Silvestra.
Táda volá "Máma je mrtvá Tery" Neee říkám si neee, proč 😭 říkám Tádovi "vydrž Tádo, jsme na cestě, zachvíli jsme tam"
Naše mamka se rozhodla ukončit svůj život…
Víte, ta šílená bezmoc, to se nedá ani popsat.. Ten kluk, ten 14ti letej Táda, kterej tam byl v tu chvíli úplně ale úplně sám. Vrací se od babičky s dědou a najde tam, v tom bytě mamku, se kterou žil úplně sám, bez známek života.
Táda najednou úplně sám – nebo ne sám, má mě/nás ale tam, v tom bytě, v tu chvíli byl úplně sám.
Od malinka jsme na sebe hodně fixovaný, je mezi námi 12 let rozdíl. Je to můj vysněnej brácha, kterýho bych nedala ani za nic i když máme každej jinýho tátu. Bez jediný vteřiny přemýšlení říkám „Táda jde k nám“.
Aktuálně jsme v procesu v žádosti o pěstounskou péči. Já jsem na rodičovské dovolené, manžel je zaměstnán jako strojník, máme hypotéku a nemáme tolik finančních prostředků.
Možná Vás napadne kde má Táda svýho tátu. Proč pěstounská péče.
Tátu má, nikdy se ale neviděli, neznají se, Táda se aktuálně necítí na to, ho poznat.
