Kdo za projektem stojí?

Jsem jeden z milionů milovníků Krumlova. Místní pisálek. Moje jméno už proto možná znáte: Irena Vacková. Taky milovník příběhů. Zajímavostí. Věcí starých a s patinou. 

Protože má první knížka pověstí nazvaná O čem si vyprávějí krumlovští andělé, byla do roka (a do dne, Lomikare!) rozebrána (nebojte, udělala jsem její skromný dotisk) rozhodla jsem se vydat pokračování. 

Na co vybrané peníze použijeme?

Peníze využiji na tisk, grafiku a zaplacení ilustrací. Knížka je v podstatě hotová. Texty jsou po korekturách, obrázky téměř domalované. Prostě jen čeká na další osud!  Jaká bude? Bude mít barevné obrázky, barevnou obálku s křídly (jak jinak, když je andělská) a měkkou vazbu. Asi 100 stran.

Zajímá vás, jak vypadají předchozí knížky? Včetně ukázek. Ať nekupujete zajíce v pytli. Není nic snazšího než kliknout na odkazy níže :-)

Jak bude knížka vypadat

Knížka je v podstatě hotová. Texty jsou po korekturách, obrázky téměř domalované. Prostě jen čeká na další osud! Přála by si ke grafikovi a k tiskárně :-) Jaká bude? Bude mít barevné obrázky, barevnou obálku s křídly (jak jinak, když je andělská) a měkkou vazbu. Asi 100 stran.

Úryvky z knížky

O založení města a hradu

… Byl právě chladný říjnový den a k vesničce a brodu přes Vltavu se blížili naši tři soumaři – Měšek, Radvan a Háta. Měli v nohách už přes 80 kilometrů, za sebou dva noclehy a před sebou ještě půl dne cesty. Byli už znavení, ale těšili se domů, což vždycky únavu přemůže. U domku ve stráni se jen nepatrně rozhrnulo křoví, čehož si nikdo nevšiml a pak už rychlé nohy v nových botách pospíchaly do lesů ke sluji, kde se zdržovala banda devíti ozbrojených lapků.

Soumaři napojili u Vltavy koně, pak se vyzuli, vyhrnuli si nohavice a přešli na druhou stranu. Měšek, Radvan a Háta pokračovali stezkou dál. Byli také ozbrojení, ale jen klacky, malými noži a Háta měl pod kabátem ještě jednu zbraň. V družném hovoru, vlastně přesněji za Radvanova vyprávění, protože Měškovi i Hátovi už slova došla, právě stoupali do kopce lesem a v tu chvíli se to stalo. Zaslechli křik a z houští se na ně vynořilo osm ozbrojených loupežníků. Dobroš stál stranou, aby rozdával příkazy a byl připraven zasáhnout, jen když bude nejhůř. Na každého soumara tedy dva či tři bandité. To by možná nebylo tak strašné, kdyby lapkové neměli meče, zahnuté šavle, halapartny, asi kde co komu sebrali. Požadovali zboží soumarů nebo jejich život.

Jenže mladý Měšek nebyl z těch, kteří by si nechali líbit takové bezpráví: „Ta sůl i koření je naše, takže ty pracky dejte pryč!“ Okamžitě měl v ruce nůž a postavil se nenechavým lapkům. I Radvan byl horké krve a nechtěl se svého majetku, díky němuž uživí za nedlouho sedm hladových krků, jen tak vzdát. I on vytáhl nůž a v druhé ruce šermoval silným klackem. Jen po Hátovi se slehla zem. Každý ze soumarů se tak musel postavit najednou čtyřem lapkům a to je vskutku na jednoho muže příliš. To je mi tedy dobrý kamarád, prolétlo ještě Měškovi hlavou na adresu Háty, než uštědřil první ránu. Záhy hned dvě dostal. „Hrdina pláchl a nechal nás tady,“ vykřikl ještě Radvan a myslel tím také Hátu, když v tom ho něčí halapartna srazila k zemi.

V lese za zatáčkou začala krvavá řež. Jenže Háta neutekl. Měl na rozdíl od svých mladých druhů něco, čemu se říká rozvážnost. Potřeboval rozmyslet strategii a připravit se. Jen se přikrčil do křoví, aby vytáhl zpod kabátu svou tajnou zbraň – prak. Posbíral kamínky, kterých je vždy na cestách dostatek a pak se z křoví vynořil a natáhl prak. Střílel na jednoho lapku za druhým......

O Bílé paní

… Kdykoli se Bílá Paní ukázala, znamenalo to, že se něco stane. Buď se někdo narodí, nebo zemře, nebo se bude slavit svatba. Vždycky se zjevila v bělostném oblečení a s vážnou tváří, nikdy se nesmála. Jen když se mělo přihodit něco smutného, měla na rukou černé rukavičky. Červené pak znamenaly oheň, tedy nebezpečí požáru.

Lidé také dosvědčují: „Bílá paní trestá zlo a odměňuje dobro. Ochraňuje rodinu, hlídá a kolébá děti, snad proto, že ona ty své dvě pochovala a co může být pro matku horšího, než přežít své děti? Tak se nyní stará o ty, které ji potřebují. Protože sama ví, jaké je to strádat, rozdává hladovějícím dětem sladkou kaši a trestá provinilce, je to prostě naše dobrá rožmberská paní.“

Na rožmberských hradech je několik Perchtiných portrétů. Z většiny poznáme i my, že to byla krásná a jemná paní. Na Rožmberku je zobrazena s hůlkou ukazující na tajemný nápis. Povídá se, že kdo ten nápis rozluští, ten Perchtu z jejího prokletí vysvobodí a ona mu za to ukáže rožmberský poklad.

„A už ho někdo rozluštil?“ zajímalo Jonela.

„Jeden muž to tvrdí, ale kdoví. O pokladu nic neříkal. Myslí si, že znaky, kterými je nápis namalován, jsou v písmu enochian. To znají zasvěcenci magie a zmiňují jej už okultisté rudolfínské doby. Někdo dokonce říká, že magii propadla i Perchta, ale to asi není pravda, protože byla hluboce věřící.“

„A co myslíte, Perchta, už odpustila?“ zajímalo Jonela.

„No, je to už bezmála 550 let, já myslím, že už i jí za tu dobu došlo, že pokud neodpustíme, nejvíce tím ubližujeme sami sobě,“ zamyslel se Kerub.

„Takže myslíš, že už nestraší? Že už ji nepotkáme?“ řekl skoro zklamaně Kamali.

„No, ona ani nikdy nestrašila, spíš se zjevovala a pomáhala, ale i tak bych jí moc přál, aby už došla klidu,“ špitl Seraf.....

O jednom vlaku

…„Jak se jmenuje? Vždyť já se nezeptala, jak se jmenuje!“ vykřikla Ruth a podívala se na naproti sedící děti. Pokrčily rameny. Ani ony nevěděly. Ruth se vymrštila ze sedadla, že neznámou paní ještě dohoní na chodbě, ale v tu chvíli výpravčí zapískal a vlak sebou cuknul.

Všichni se nahrnuli k okénku, aby naposledy uviděli ty, kteří jim byli nejdražší a zamávali jim. Když v tom někdo vrazil do láhve s mlékem onoho bezejmenného chlapečka. Láhev se zakymácela a padala k zemi. Nikdo ji nestihl zachytit. Nikdo ji ani nechytal. Všichni se snažili vrýt si do paměti obličeje svých rodičů, kteří mávali a snažili se usmívat. Za úsměvem se skrýval smutek z odloučení, ale i jiskra naděje. Vykloněné hlavičky nebyly dlouho vidět, po chvíli zmizely v zatáčce. Je jisté, že v tu chvíli se na peróně všechny tváře rodičů zachmuřily a maminky se konečně rozplakaly, zatímco tatínkové je utěšovali slovy: „Neboj se, bude se mít dobře, je to to nejlepší, co jsme mohli udělat.“

Skleněná láhev se samozřejmě rozbila. Mléko teklo po podlaze a děti se na sebe vyděšeně podívaly. Co teď? Hošík se srdceryvně rozbrečel. Ruth si posadila chlapečka na klín a natřásala ho a odříkávala básničku: „Takhle jedou malí páni, takhle jedou velcí páni, takhle jedou Tataři, na rozbitém trakaři,“ až chlapeček přestal plakat a nakonec usnul. Ale co dál? Co až se probudí?

Když malý otevřel oči, začal nekonečný pláč na novo. Jenže Ruth měla nápad. Vyskočila a sundala těžký kufr. Maminka jí přece do Anglie zabalila čokoládu. Vyndala ji. Rozlámala na malé dílky. „A víš, že se malým dětem nemá sladké dávat?“ ohradila se dívenka sedící naproti.

„Normálně ne, tohle je ale výjimečná situace,“ okomentovala vítězoslavně Ruth, ale to už malý klouček cucal sladký dílek v puse a vůbec neplakal. Ještě že měla Ruth tenhle spásný nápad!

„Šetři s ní,“ ukázala na čokoládu Sára, jak se drobná dívka jmenovala, „cesta bude dlouhá.“

„Však on ji bude mít v kufru ještě někdo,“ usmála se Ruth, aby bylo jasné, že teď musí všichni držet spolu, pomáhat si, dělit se, prostě táhnout za jeden provaz. A skutečně, když se malý rozplakal, ostatní děti se dělily o čokoládu víc než ochotně, jen aby byl zase klid. Vypadalo to, že takhle by se jim podařilo kloučka držet v poměrně dobré náladě možná až na samý kout Evropy…

Ukázku předchozí knížky najdete zde: 

https://krumlovstiandele.webnode.cz/ukazka-z-knihy/

Představení knížky Malý mnich:

Vydejte se s malým chlapcem Džamtsem do daleké země – Bhútánu, kde mají lidé odlišné zvyky, ale laskavá a soucitná srdce. Jeho skutečný, silný a dojemný příběh vypráví o horách, odvaze, víře, dobrých skutcích a také jednom velkém snu. Jako chlapec z chudé rodiny a navíc s postižením nohou možná Džamtso nemůže mít velké sny. Není stát se mnichem jeho jediná možnost? Vyplní se Džamtsovi v této pohádkové zemi, kde se úspěšnost ekonomiky nevyjadřuje pomocí HDP, ale HDŠ – „hrubého domácího štěstí“, jeho sen? Naučí nás Džamtso dívat se na svět jeho očima a prostě „jen“ být šťastný?

Více o knížce najdete na www.maly-mnich9.webnode.cz