Pomohli jste Honzovi po úrazu míchy

Jmenuji se Honza a je mi 28 let.
Před několika měsíci se mi otočil život o 360 stupňů. S kamarády jsem trávil večer u bazénu a dobře jsme se bavili. Koupali jsme se, povídali si. Skočil jsem do vody a…

Můj příběh

Mnoho lidí mi říkalo: napiš svůj příběh a třeba ti někdo pomůže. Ale já nevím, jestli zrovna ten můj příběh je zajímavý. A jsem vůbec ten, kdo pomoc potřebuje? Někteří lidé jsou na tom přece hůř než já. Co například děti nevyléčitelně nemocné nebo další lidé, které postihlo nějaké jiné neštěstí.

Před několika měsíci se mi otočil život o 360 stupňů. S kamarády jsem trávil večer u bazénu a dobře jsme se bavili. Koupali jsme se, povídali si. Skočil jsem do vody a… Najednou bylo něco špatně. Nohy mi uklouzly a ruce se rozjely. Nemohl jsem se pohnout. Viděl jsem se již na dně, jak se topím, nemůžu nad hladinu. Něco mi říkalo: „pomalu vydechuj a vypouštěj bublinky, oni uvidí, že si nedělám jen legraci, že se opravdu nemohu hýbat a vyplavat nad hladinu!“. Mí kamarádi rychle pochopili a pomohli mi dostat se na břeh. Měl jsem štěstí, neudělali větší zkázu, než jsem si způsobil skokem do bazénu. Moc jim děkuji.

Sanitka přijela za pár minut. Pak teprve nastal ten kolotoč. Vyšetření, operace, jedna nemocnice, druhá nemocnice a nyní rehabilitační ústav. Teď jsem schopen se pohybovat s pomocí na vozíku, stále se snažím zlepšovat, stále se snažím být samostatnější. Bohužel poškození míchy bylo velké. První věta lékaře po operaci byla, že budu hýbat jen hlavou. Naštěstí se částečně rozhýbaly i ruce, na nichž teď tvrdě pracuju. Sám ale zatím nemohu napsat ani tenhle příběh, a proto mi pomáhá mamka. Celkově mám ve své rodině obrovskou oporu a za to jim moc děkuju.

Je to více než půl roku, co jsem nebyl doma, kromě krátkých jednodenních návštěv a pár dnů na Vánoce.  Ale jsem vděčný, že mám možnost se v rehabilitačním ústavu učit, jak žít, jak se sebou pracovat a jak se osamostatnit. Už vím, že se musím přizpůsobit tolika novým skutečnostem. To, že nemůžete jít kam chcete, zvednout se, najíst se nebo dokonce potřebujete pomoc v zásadních věcech, jako je třeba hygiena či jídlo. Musíte mít stále na paměti, že si MUSÍTE o cokoliv říct. Někdy je to s úsměvem, někdy ne. Je to jiný život, který si nedokážete představit, dokud se to nestane právě vám. A přesto se snažíte jít dál, snažíte se co nejvíce zlepšit a tím osamostatnit. I když pořád s otázkou na rtech, jde to ještě víc a jde to dál? Odpověď není vždy snadná, ale můžu slíbit, že se pokusím.
Teď potřebuji invalidní vozík, systém na přesuny, speciální postel a spoustu dalších věcí k samostatnosti. Asi o některých zatím ani netuším, že je potřebuji. Postupně na to přicházím.  Bohužel jsem ale záhy zjistil, že tyto pomůcky  pojišťovna hradí jen částečně a uvědomil jsem si, že bez další pomoci nejsem schopen uhradit všechny zbývající poplatky.

Naštěstí mám i já kolem sebe hodně skvělých lidiček, co mi pomáhají. Jim a všem ostatním a hlavně sobě slibuji, že se budu snažit ze všech sil.

Každý z nás má své sny, představy o životě, svou práci, koníčky a záliby, kamarády, styl života,.. A najednou je vše pryč. Najednou musíte začít snít a hledat zase všechno od začátku, musíte přemýšlet jinak, žít jinak, chovat se jinak, mít na sebe a své okolí jiné nároky.. Ale kde má člověk vyčíst nebo zjistit, jak na to, jak se s tím vším vypořádat, vyrovnat? Vždyť přece tohle se mi nemohlo stát..
Může to být příběh každého z nás, ale křehkost toho co máme si uvědomíme, až o to přijdeme. A nebo ne a vše teprve začíná?

Peníze budou použity na elektrický invalidní vozík, speciální postel, systém pro přesuny, úpravu auta, úpravu bytu (koupelna, bezbariérový přístup), bez kterých si svůj život momentálně nedovedu představit. Dále také na další rehabilitační pobyty. na kterých se budu moci pohybově zlepšovat a tím se osamostatnit.