Jiřka, Davča a Gino potřebují novější a větší auto, pomozte prosím

Představení sbírky

Samoživitelka Jiřka v invalidním důchodu se synem Davídkem a asistenčním pejskem Ginem potřebují nové auto, aby mohli cestovat do školy a k lékaři beze strachu.

Jiřka (47) trpí depresivně – úzkostnou poruchou s občasnými panickými atakami, sociální fóbií a s tím spojenými častými fyzickými bolestmi. David (15) má atypický autismus a ADHD. Gino (9a3/4) je flat coated retriever, který byl vycvičen pro Davida jako průvodcovský canisterapeutický pes a pomáhá i mamince Jiřce zmírňovat deprese a úzkosti.

Jak se protloukají životem? Přečtěte si jejich příběh:

S Davídkem jsem sama od jeho 2. let. Gino přišel k nám do rodiny, když Davčovi bylo 7. let. V té době jsem nově nastoupila do práce, a protože Davča byl příliš malý na to, aby se o Gina dokázal postarat a škola s tím ani nesouhlasila, chodil Gino se mnou cca 2× týdně do práce a zbytek jsme pracovali z domu. Davida jsme vodili a vyzvedávali ze školy. Měla jsem poloviční úvazek, abych zvládla péči o Davídka a uživila i Gina. Před dvěma roky jsem ale o práci ze zdravotních důvodů přišla.

S pandemií Covid se můj zdravotní a hlavně psychický stav natolik zhoršil, že jsem skončila na 5 měsíců na neschopence. Po návratu do práce jsem nebyla schopná ustát změny ve firmě a splnit požadavek zaměstnavatele, abych každý den dojížděla 30 km a nesměla již pracovat z domu. Neumožnilo by mi to ani pečovat o Davídka a auto, které máme je již hodně staré. Cestu vlakem z psychických důvodů nezvládáme.

Musela jsem tedy v práci po 6-ti a půl letech skončit. Nějakou dobu jsme žili z příspěvku na péči a podpory. Podpora ale brzy skončila a mě se nedařilo najít práci, která by mi umožnila skloubit péči o syna, psa a o zdraví. Požádala jsem o invalidní důchod, protože jsem nebyla schopná pracovat na celý úvazek a zároveň se starat o autistu. Navíc mě nikde nechtěli zaměstnat i s Ginem a do školy stále nemohl. Byl a je na mě silně fixovaný, protože všude chodí se mnou. Dostala jsem invalidní důchod I. stupně, který nám částečně nahrazuje příjem. Přesto jsme se ocitli na hranici nouze. 

Kamarádka mi poradila, ať si zažádám na ÚP o dotaci na rozjezd podnikání, pomohla mi vyplnit papíry a já to zkusila, ačkoliv jsem nikdy podnikat nechtěla. Jsem spíš typ zaměstnanec než podnikatel. Neměla jsem v podstatě ale jinou možnost. Dotaci jsem dostala a koupila si šicí a vyšívací stroj, protože ráda šiju a pořád mi někdo říkal, že jsem šikovná a mohla bych se tím živit. Založila sem si živnostenský list na vedlejší činnost a šiju věci pro pejsky a jejich páníčky, abych si něco přivydělala. Zatím se mi ale nedaří  pořádně nás uživit. Je to spíše živoření bez výplaty a náklady přesahují příjmy. K tomu pobíráme příspěvek na péči a invalidní důchod a to absolutně nepokryje náklady pro dva lidi a psa. 

Vloni v prosinci snížil ÚP Davčovi příspěvek na péči ze třetího stupně na druhý. Rázem jsme přišli o 7.300,- Kč v rozpočtu. Od té doby se nám nežije moc dobře. Moje deprese jsou o hodně větší a rodinný rozpočet je o hodně menší. Chtěla jsem našetřit na novější auto, ale není z čeho. Potřebuji Davču vozit k lékařům, kteří jsou 30 km daleko nebo plavání, které nám laskavě uhradily různé nadace, protože je to jediný koníček a kroužek, kam Davču vzali a který ho moc baví, ale u nás ve městě bazén není, takže dojíždíme. Také potřebujem auto, abychom v případě nehody či nouze mohli rychle se psem na veterinu nebo se přepravit kam zrovna potřebujeme. Na nákup, na úřad, do školy.

Davča půjde příští rok na střední školu a bude muset dojíždět daleko, cestu do školy však sám nezvládne. Reálně hrozí, že nebude moct jít do školy. Bojíme se, že naše staré auto ani neprojde technickou kontrolou nebo se rozbije, jak se nám už párkrát stalo, a že nebudeme mít na opravu, která už by vzhledem ke stáří auta byla možná dražší než auto samotné.

Jednou za rok musíme jet 200 km do Prahy na přezkoušení s asistenčním pejskem a na Mistrovství ČR ve výkonu asistenčních psů, které v minulosti David s Ginem i vyhráli. Vlak nepřipadá v úvahu, protože pejskovi je skoro 10. let a po špatné zkušenosti, já nejsem vůbec do vlaku schopná po prodělaném šoku nastoupit a mám masivní úzkost jen z představy cestou vlakem a pes se hrozně bojí a třese. David se cestování vlakem také bojí. Prostě auto je pro nás nepostradatelné a bez auta bychom byli ztracení. 

A tak Vás chceme moc poprosit, zda by jste nám vy, kteří můžete a chcete udělat dobrou věc, pomohli vybrat prostřednictvím této sbírky potřebou částku pro nás tři, abychom byli nezávislí a pojízdní, mohli jet kam potřebujeme a nemuseli se bát, že se nám auto po cestě rozbije. Moc děkujeme. Jiřka, Davča a Gino