Kniha o migrénách a domácím násilí – Káva s příchutí samoty

Představení projektu

Prožila jsem domácí psychické násilí. Nechápala jsem, co se děje, ani co se semnou děje. Vždy jsem s důležitostí sobě vlastní říkávala, mě se to nemůže stát. Na mě by sáhl chlap jen jednou, ano, bylo to jen jednou. Když mě škrtil. Šla jsem s otiskem jeho ruky rovnou na policii. Utíkal za mnou, prosil, škemral, omlouval se, nedošla jsem. Později už na mě nikdy nesáhl. Opakovaně doma křičel, nadával, opakoval že jsem nula, nic neznamenám a nic nedokážu. Všichni jsou šťastní, že se mě zbavili. Ať raději nikam nechodím, nejezdím. Sám se jezdil bavit, umyl si vlasy, vyleštil boty, zabouchl dveře a byl pryč. Několik let neřekl ani ahoj. Při odchodu nebo návratu domů, prostě přestal zdravit. Vracel se k ránu nebo až po víkendu, nikam jsem s ním nemohla. On se bavil a já doma seděla u stolu a plakala. Později jsem nemohla spát, usínala o půlnoci a totálně vyčerpaná se budila ve čtyři ráno. Několik let mi neřekl jménem, jen vole, krávo, magore, debile, hovado, parazite. Později přitvrdil, prý jsem byla špatná máma. Seznámili jsme se, když dceři bylo osmnáct let. Prý je šťastná, že se mě zbavila, tuto větu opakoval velice rád a často. Při návratech ze svých výletů mi vyprávěl doma, jak se mi všichni smějí, že prý jsem magor. Byla jsem stále unavenější.

Dostala jsem se do stavu vyhoření, nic mě nezajímalo, přežívala jsem ze dne na den. Všude jsem chodila v teplákách, přestala jsem se o sebe starat, téměř jsem rezignovala na hygienu. Jsem pacientka s dg. migréna, mívala jsem jich devět v měsíci, trvaly den. Později i sedmnáct, zvracela jsem při nich i patnáct hodin denně. Nemohla jsem se po odeznění záchvatu několik hodin napít, a dlouho najíst. Přidalo se krvácení z nosu při migrénách. Nenechal mě odpočinout ani vyspat, křičel na mě a třískal nádobím. Pokaždé když něco říkal, věděl přesně co, znal všechna má zranitelná místa. Často mluvil o mé rodině, která není a nikdy nebyla dokonalá. Vychovala mě babička s dědou, bohužel jsem mu to sama řekla. Při každém takovém monologu, se mi začalo dělat špatně, tuhla mi levá ruka, nemohla jsem dýchat, měla jsem pocit, že se dusím. (Stav panické ataky, jsem později zjistila. Bylo mi špatně z něho a následovala migréna. Začal nebezpečně často opakovat větu: DOUFÁM, ŽE TĚ NĚKAM ZAVŘOU TY MAGORE A UŽ NIKDY NEPUSTÍ. Padala jsem do toho víc a víc. Vzbudil ve mě pocit, že nemohu odejít, že už nikoho nemám, jen jeho. A tak jsem ve vzduchoprázdnu hledala jeho pomocnou ruku.

Více v knize: Káva s příchutí samoty.

https://fb.watch/mJAqlyoEV9/