Náhradka - podcast nejen o pěstounství a pěstounech

Od počátku patří zásadní podíl práce na vzniku podcastů Karolině Antlové. Má spoustu zkušeností z rozhlasové práce, ale poměrně rozsáhlé dokumenty o tak specifickém tématu, jakým je pěstounství, byly i pro ni nový svět.

Jak jste se vlastně dostala k natáčení podcastů Náhradka?

Docela přímočaře: zavolala Julka Prejsová a řekla, že má takový nápad, že by chtěla pro Sdružení podcast, ale neměly by to být jenom rozhovory. A to mě zaujalo, protože tehdy, v roce 2019, to takto málokdo měl. Než se všechno zrealizovalo, už existovaly projekty, které měly kromě rozhovorů také zvukové koláže, komentáře, používaly třeba dokumentární nebo reportážní prvky. Ale před čtyřmi lety takové formáty v českých podcastech běžné nebývaly. A ještě jsem ani nevěděla, že to bude jmenovat Náhradka.

Nad čím jste se musela víc zamyslet a nešlo to natočit jen na základě vašich předešlých zkušeností, tzv. na první dobrou?

Asi právě nad tím formátem, aby byl co nejsdílnější. Pak držet stopáž, protože se snažíme, aby délka nepřekročila půl hodiny. Ale ze začátku bylo nejdůležitější vymyslet klíč, jak informace skládat, tu redakční linku, která je pak už stejná u všech dílů. Jak vyzdvihnout příběh, na který tematicky navazují odborníci, byl někdy oříšek.

Baví vás na tom víc příběhy nebo vklad odborníků?

Baví mě obojí, protože každé nese něco důležitého. Příběhy jsou často silné, a protože se to týká žen a dětí, mnohdy mi vhrknou slzy do očí. Samozřejmě nesmím opomenout muže. 😊 Jsou to vztahové záležitosti. Někdy vnímám zpovídaného člověka tak silně, že sama pociťuji tu emoci, se kterou vypráví svoje vzpomínky. Ale líbí se mi na tom i odborníci, protože tématu dávají jinou dimenzi. Ukazují, jak je to vlastně všechno strašně komplikované, jak systém mnohdy vůbec neposkytuje to, co by ohrožené děti potřebovaly.  Je to přeci jenom téma, které zrovna nerezonuje v celé společnosti, ne všichni jsou k tomu disponovaní a někdo se na pěstounskou péči může dívat i skrze prsty.

Když pěstoun vyprávěl svůj příběh, odborníci se k tomu vyjádřili, nastala někdy situace, že jste si řekla: „To kdybych věděla před deseti patnácti lety…, udělala by některé věci jinak, zachovala bych se jinak…“

Stoprocentně. Sama mám tři děti, takže je mi blízká spousta témat ohledně výchovy, ohledně toho, co třeba děti zraní a podobně… Docházím k tomu vlastní cestou, ale mnohem pomaleji samozřejmě. Ve dvaceti zkrátka člověk neudělá všechno dobře. Moje dnes už dospělé děti mi zpětně odzrcadlí některé situace – jak je prožívaly, co si z toho odnesly, v čem potom chyběla třeba důvěra. Toto je dimenze, která mě na tom tématu táhne. Nemusím být pěstoun, abych věděla, o čem se mluví, protože vztahy partnerské a rodičovské zažíváme bez ohledu na to, jestli jsme pěstouny nebo nejsme.

I milující rodiče, i kdyby se přetrhli, se na svých dětech nějak podepíšou. Znám to od svých, zdůrazňuji, milujících rodičů. Já jako milující rodič, a věřím, že to moje děti ví, že jsem milující rodič, jsem se na nich také podepsala. Spoustu věcí jsem nevěděla, v nějaké chvíli mi chyběla empatie, byla jsem zahleděná do svých problémů a neviděla jsem ty jejich… Hodně se toho za třicet let, co jsem rodičem, asi stalo.

Musím se teď zeptat na pár technikálií: jak dlouho vám trvá příprava a natočení jednoho dílu, kdo to stříhá… podle čeho se vybírala hudba…

Příprava trvá hodiny: než Julka vymyslí všechny hosty, než si řekneme, co u kterého hosta je důležité a musím se na to zeptat… Používám… nechci říct slovo nacítění, to je hrozně zprofanované, ale snažím se do toho mírně emočně ponořit, protože se mi pak při zpovídání toho člověka lépe hledají otázky. Umíte-li naslouchat, je vám úplně jasné, kam ten příběh vede.  Sice říkám, že se živím hlasem, ale většinu času jenom naslouchám. Role moderátora je poslouchat a jenom občas něco málo říct.

Hudba je tam od začátku stejná od Petry Bohemi a klíč, jakým prolínáme jednotlivé sekvence, v podstatě také.  Všechno postříhám, muziku, ruchy, komentáře přidám. Po každém dni práce, si ukládám finální render a začínám třeba na dvou hodinách. Výsledek by měl mít kolem třiceti minut, takže pak nastává zkracování. Některé věci bych samozřejmě nejraději nevystřihla, ale třídění je dobré. Když to krásně navazuje, tempo i rytmus, a příjemně se to poslouchá, tak to posílám technikovi. Napíšu mu třeba, jak mají vyznít konkrétní prolnutí, a on to udělá tak, aby to bylo perfektní. Pavel Kunčar je mimo jiné hudebník, takže slyší soustu věcí velmi precizně.

Největším oříškem jsou pro mě komentáře, a hlavně je dobře načíst. To někdy dělám natřikrát. I se mi stává, když si to všechno poslechnu už sladěné od zvukaře, že mám potřebu přetočit komentář, protože se mi hodně nelíbí. Zkrátka nejvíc bývám naštvaná na sebe. Všichni mně přijdou výborní, kromě mě.

Co je pro vás jako novinářku důležité při práci na Náhradce?

Natáčeli jsme příběh, kdy pěstouni vyprávěli, jak těžké věci dělaly jejich přijaté děti. Ve výsledku nezaznívá nic konkrétního, co ty děti prováděly, ale jen to, jak to oni, pěstouni prožívali. A to je princip citlivosti vůči pěstounům i přijatým dětem. Pěstounské děti jsou na určité cestě a nemůžeme si dovolit je zaškatulkovat do nějakého termínu „nevychovatelné“, například, protože bychom jim ublížili. Tím chci říct, že aby byly sděleny vnitřní emoce, není potřeba říct úplně všechno a konkrétně, ale stačí říct, jak to člověk prožívá, a ono se to vlastně tím vykreslí.